Jasperov príbeh (01)

20. února 2009 v 14:15 | ninka |  Book
Tak možno niektorý z vás nepoznajú celý Jasperov príbeh, ktorý je vyrozprávaný v "Zatmění" a tak vám ho tu skopírujem:)
Z dvoch kapitol- z 12. Čas a z 13. Novorozený.
Jasperovi se asi nelíbilo, být v centru pozornosti. Zaváhal, pátravě se díval do tváře všem kolem sebe - protože ostatní přistoupili blíž, aby slyšeli, co řekne - a pak se jeho oči zastavily na mně.
"Jsi zmatená," řekl mi velmi tiše svým hlubokým hlasem.
V jeho tvrzení nebyla žádná pochybnost. Jasper poznal, co cítím, co cítí všichni.
"Všichni jsme zmatení," zabručel Emmett.
"Trocha trpělivosti ti neuškodí," opáčil Jasper. "Bella by tomu taky měla rozumět. Je teď jednou z nás."

Jeho slova mě zaskočila. Protože jsem s ním tak málo přicházela do styku, zvláště po svých posledních narozeninách, kdy se mě pokusil zabít, vůbec jsem netušila, že má takovýhle názor.
"Jak moc toho o mně víš, Bello?" zeptal se.
Emmett si teatrálně povzdychl a plácnul sebou na pohovku, aby počkal. Svou netrpělivost ovšem dával okatě najevo.
"Moc ne," přiznala jsem.
Jasper se podíval na Edwarda, který zvedl hlavu a pohlédl mu do očí.
"Ne," odpověděl na jeho myšlenku. "Jsem si jistý, že dovedeš pochopit, proč jsem jí ten příběh nevyprávěl. Ale myslím, že nadešla vhodná chvíle, aby si ho poslechla."
Jasper zamyšleně přikývl, a pak si začal vyhrnovat rukáv svého slonovinově bílého svetru.
Dívala jsem se, zvědavá a zmatená zároveň, a snažila se pochopit, co to dělá. Podržel si zápěstí pod okrajem stínítka lampy vedle sebe, kousek od holé žárovky, a přejel prstem přes vyvýšenou půlměsícovou jizvu na bledé kůži.
Trvalo mi chvilku, než jsem pochopila, proč je mi ten tvar zvláštně povědomý.
"No tohle," vydechla jsem, když mi to došlo. "Jaspere, ty máš přesně stejnou jizvu jako já."
Natáhla jsem ruku. Na mé smetanové kůži byl stříbřitý srpek viditelnější než na jeho alabastrové.
Jasper se slabě pousmál. "Mám hodně jizev, jako je ta tvoje, Bello."

Jeho obličej byl nečitelný, když si rukáv tenkého svetru vyhrnul ještě výš. Zpočátku jsem nedokázala rozpoznat texturu, kterou byla kůže hustě pokrytá. Zakřivené půlměsíce rozeseté křížem krážem přes sebe tvořily jemný vzor, který byl viditelný - jak byl bílý na bílém pozadí - jenom díky jasnému světlu lampy, v kterém vrhal mělké stíny. A pak mi došlo, že ten vzor je tvořen jednotlivými srpečky, jako je ten na jeho zápěstí… ten na mé ruce.

Podívala jsem se zpátky na svou malou, opuštěnou jizvičku - a vzpomněla jsem si, jak jsem k ní přišla. Zírala jsem na obrys Jamesových zubů, navždycky otištěný do mé kůže.

A pak jsem na Jaspera vytřeštila oči a vyhrkla: "Jaspere, co se ti to stalo?"


13. NOVOROZENÝ


"To samé, co tobě s rukou," odpověděl Jasper tichým hlasem. "Tisíckrát po sobě." Smutně se zasmál a přejel si rukou po paži. "Náš jed je jediná věc, která nechává jizvu."
"Proč?" vydechla jsem zděšeně. Připadala jsem si jako neotesanec, ale nedokázala jsem odtrhnout pohled od jeho poškozené kůže.
"Neměl jsem tak docela stejné… vychování jako tady moji adoptovaní sourozenci. Já jsem začínal úplně někde jinde." Hlas se mu na konci věty zatvrdil.
Vyděšeně jsem na něj zírala.
"Než ti povím svůj příběh," pokračoval Jasper, "musíš pochopit, že v našem světě jsou místa, Bello, kde se délka života nestárnoucích měří na týdny, ne na staletí."
Ostatní už tohle slyšeli. Carlisle a Emmett obrátili svou pozornost zase k televizi. Alice tiše poodešla a posadila se Esme u nohou. Ale Edward byl stejně uchvácený jako já; cítila jsem, jak se mi očima vpíjí do obličeje, jak se snažil rozkrýt každý záchvěv mých emocí.
"Abys vážně pochopila, proč to tak je, musíš se podívat na svět z jiné perspektivy. Musíš si ho představit tak, jak připadá nám silným, lačným… věčně žíznivým.
Víš, v tomto světě jsou místa, která jsou pro nás lákavější než ostatní. Místa, kde se nemusíme tolik omezovat, a přesto nám nehrozí odhalení.
Vezmi si, například, mapu západní polokoule. Představ si každý lidský život jako červenou tečku. Čím víc červených míst na mapě bude, tím snadněji se můžeme - tedy ti, kdo takhle existují - dostat k potravě, aniž bychom přitáhli pozornost."
V duchu jsem se nad tou představou otřásla, hlavně to slovo potrava bylo děsivé. Ale Jasper se nestaral o to, jestli mě vyděsí, nebyl tak přehnaně úzkostlivý jako Edward. Bez odmlky pokračoval.
"Ne že by se skupinky na jihu moc staraly o to, jestli si jich lidé všimnou, nebo ne. Ale dohlížejí na ně Volturiovi. Jsou jediní, koho se jižní smečky bojí. Kdyby nebylo Volturiových, byli bychom my ostatní rychle odhaleni."
Zamračila jsem se, nelíbil se mi způsob, jakým to jméno vyslovil - s respektem, téměř s vděčností. Těžko jsem se mohla smířit s představou Volturiových v roli kladných hrdinů, to mi tedy vážně nešlo.
"V porovnání s jihem je sever velice civilizovaný. My tady se většinou touláme jako nomádi, kteří mají rádi den stejně jako noc a kteří s lidmi běžně komunikují a přicházejí do styku, aniž by vzbudili podezření - anonymita je důležitá pro nás pro všechny.
Na jihu je jiný svět. Nesmrtelní tam vycházejí jenom v noci. Dny tráví plánováním svého příštího postupu nebo předvídáním pohybu nepřítele. Protože na jihu se vede válka, která trvá celá staletí, bez jediného okamžiku příměří. Tamější smečky na lidskou existenci ohledy neberou, vnímají je asi tak, jako oddíl vojáků vnímá stádo krav u cesty - berou je jen jako potravu. To, že si všimli stáda, zatajují jenom kvůli Volturiovým."
"Ale o co bojují?" zeptala jsem se.
Jasper se usmál. "Víš, jak jsem mluvil o té mapě s červenými tečkami?"
Čekal, tak jsem kývla.
"Bojují o nadvládu nad místy, kde je červená nejhustší."
"Víš, jednou někoho napadlo, že když bude jediným upírem například v celém Mexico City, pak se bude moct krmit každou noc dvakrát či třikrát, a nikdo si toho nikdy nevšimne. A tak začal hledat způsoby, jak se zbavit konkurence.
Ostatní měli stejný nápad. Někdo přišel s účinnější taktikou než jiní.
Ale nejúčinnější taktiku vynalezl jeden docela mladý upír jménem Benito. Údajně pocházel z míst na sever od Dallasu a poprvé se o něm ostatní dozvěděli, když zmasakroval dvě malé skupinky, které se dělily o oblast nedaleko Houstonu. O dvě noci později zaútočil na mnohem silnější klan spojenců, který si nárokoval Monterrey v severním Mexiku. Zase vyhrál."
"Jak vyhrál?" zeptala jsem se s opatrnou zvědavostí.
"Benito si stvořil armádu novorozených upírů. Byl první, koho to napadlo, a zpočátku byl nezastavitelný. Velmi mladí upíři jsou přelétaví, divocí, je téměř nemožné je řídit. S jedním novorozeným se dá diskutovat, je možné naučit ho, aby se ovládal, ovšem patnáct novorozených pohromadě, to je zlý sen. Zaútočí na sebe navzájem stejně snadno jako na nepřítele, kterého jim ukážeš. Benito jich musel vytvářet pořád víc, protože bojovali mezi sebou a protože skupinky, které zdecimoval, mu jich přes polovinu zlikvidovaly, než samy podlehly.
Víš, ačkoliv jsou novorození nebezpeční, přesto je můžeš porazit, když víš, co děláš. Po fyzické stránce jsou neuvěřitelně silní asi tak první rok, a když můžou použít sílu, se starším upírem si snadno poradí. Ale jsou otroky vlastních instinktů, a tak se jejich chování dá předvídat. Obvykle nemají taktiku a vlastně pořádně nevědí, jak si v boji správně počínat, mají jenom svaly a zuřivost. A v tomto případě měli i početní převahu.
Upíři v jižním Mexiku si uvědomili, co na ně útočí, a udělali to jediné, co dokázali vymyslet, aby Benita odrazili. Stvořili si vlastní armády…
Rozpoutalo se hotové peklo - a to myslím doslovněji, než si asi dokážeš představit. My nesmrtelní máme také svoji historii a zvláště tahle válka nebude nikdy zapomenuta. Samozřejmě, i obyčejným smrtelníkům nastaly tehdy kruté časy."
Zachvěla jsem se.
"Když statistiky mrtvých narostly do epidemických rozměrů - vaše historie ve skutečnosti přičítá vinu za pokles populace nějaké nemoci -, nakonec se do toho vložili Volturiovi. Přišla jich společně celá garda a vypátrali každého novorozeného ve spodní polovině Severní Ameriky. Benito se zakopal v Pueblu a jak nejrychleji dovedl, budoval svou armádu, aby získal hlavní cenu - Mexico City. Volturiovi napřed vyřídili jeho a pak se vydali za ostatními.
Každý, kdo byl dopaden s novorozenými, byl okamžitě popraven, a protože před Benitem se snažili chránit všichni, bylo Mexiko na nějakou dobu úplně zbaveno upírů.
Volturiovi prováděli velký úklid téměř celý rok. Tohle byla další kapitola naší historie, kterou si budeme vždycky připomínat, ačkoliv zbylo jen velmi málo svědků, kteří by mohli vyprávět o tom, jaké to bylo. Jednou jsem mluvil s někým, kdo se z dálky díval, co se dělo, když Volturiovi zavítali do Culiacánu."
Jasper se zachvěl. Uvědomila jsem si, že jsem ho nikdy předtím neviděla ani vystrašeného, ani zděšeného. Tohle bylo poprvé.
"Stačilo to, aby se dobyvatelská horečka nerozšířila z jihu dál. Zbytek světa zůstal rozumný. Za svůj současný způsob života vděčíme Volturiovým.
Volturiovi se ovšem vrátili do Itálie a ti, co na jihu běsnění přežili, si rychle vytyčili svá území.
Netrvalo dlouho, a skupinky se zase začaly hádat. Byla mezi nimi spousta zlé krve, promiň mi ten výraz. Vendety bujely. O potenciálu novorozených všichni věděli a někteří nedokázali odolat. Ovšem vzpomínka na Volturiovy se do podvědomí všech zapsala nesmazatelným písmem, jižní skupinky byly proto opatrnější. Novorození byli vybíráni s větší pečlivostí a dostalo se jim lepšího tréninku. Byli nasazováni opatrně, a lidé si tak většinou nevšimli ničeho podezřelého. Jejich stvořitelé nezavdávali Volturiovým příčinu k návratu.
Znovu se vedly války, ale v menším měřítku. Čas od času někdo zašel příliš daleko a v lidských novinách se začaly objevovat spekulace, a tak se Volturiovi vrátili a vyčistili město. Ale ostatní, ty opatrné, nechali na pokoji a dovolili jim pokračovat…"
Jasper se zadíval do prázdna.
"Tak jsi byl změněn ty," zašeptala jsem.
"Ano," přitakal. "Svůj lidský život jsem vedl v Houstonu v Texasu. Bylo mi téměř sedmnáct let, když jsem v roce 1861 vstoupil do armády Konfederace. Zalhal jsem verbířům a namluvil jsem jim, že je mi dvacet. Byl jsem hodně vysoký, takže mi to prošlo.
Moje vojenská kariéra byla krátká, ale velmi slibná. Lidé mě vždycky měli rádi, poslouchali, když jsem chtěl něco říct. Můj otec říkal, že mám charisma. Teď samozřejmě vím, že to asi bylo něco víc. Ale ať byl důvod jakýkoli, brzy jsem byl povýšen mezi důstojníky. Dali mi přednost před staršími, zkušenějšími muži. Konfederační armáda byla nová a měla potíže s vlastní organizací, což poskytovalo příležitosti připraveným. Po první bitvě u Galvestonu - no, byla to spíš jen taková šarvátka - jsem se stal nejmladším majorem v celém Texasu, a to ani nikdo neznal můj skutečný věk.
Když do přístavu dopluly bitevní lodě Unionistů, dostal jsem na starost evakuaci žen a dětí z města. Přípravy zabraly jeden den a pak jsem vyrazil s prvním oddílem civilistů, abych je dopravil do Houstonu.
Tu noc si pamatuji velice jasně.
Do města jsme dojeli po setmění. Zůstal jsem jenom tak dlouho, abych se ujistil, že jsou všichni v bezpečí na svém místě. Jakmile to bylo hotovo, opatřil jsem si čerstvého koně a zamířil jsem zpátky do Galvestonu. Nebyl čas na odpočinek.
Pouhou míli za městem jsem potkal tři ženy, které šly pěšky. Předpokládal jsem, že jsou to tulačky a okamžitě jsem sesedl z koně, abych jim nabídl pomoc. Ale když jsem v matném světle měsíce spatřil jejich tváře, byl jsem tak ohromený, že jsem se nezmohl na slovo. Byly to bez pochyby tři nejkrásnější ženy, jaké jsem kdy viděl.
Měly tak bledou pleť, pamatuju se, jak jsem z toho byl užaslý. I ta drobná černovlasá dívka, jejíž rysy byly jasně mexické, vypadala v měsíčním světle jako porcelánová panenka. Zdály se všechny dost mladé, byly to spíš dívky než ženy. Okamžitě jsem věděl, že to nejsou ztracené členky naší výpravy. Rozhodně bych si pamatoval, že jsem je viděl.
'Není schopen slova,' řekla nejvyšší dívka líbezným jemným hlasem - zněl jako větrná zvonkohra. Měla světlé vlasy a její pleť byla sněhově bílá.
Ta druhá byla ještě světlovlasejší s pletí stejně křídovou. Měla tvář krásnou jako anděl. S přivřenýma očima se ke mně naklonila a zhluboka se nadechla.
'Mmm,' povzdechla. 'Příjemné.'
Ta malá - drobná brunetka - jí položila ruku na paži a rychle promluvila. Její hlas byl příliš jemný a melodický aby mohl znít přísně, ale zdálo se mi, že ji chtěla pokárat.
'Soustřeď se, Nettie,' poručila.
Vždycky jsem měl dobrý cit pro to, jaké vztahy mají lidé mezi sebou navzájem, a tak mi bylo okamžitě jasné, že ta brunetka má ty ostatní dvě nějak na starosti. Kdyby patřily do armády, řekl bych, že měla vyšší hodnost.
'Vypadá dobře - mladý, silný, důstojník…' Brunetka se odmlčela a já jsem se neúspěšně pokusil promluvit. 'A nejenom to… cítíte?' zeptala se těch ostatních dvou. 'Je… podmanivý.'
'Ach ano,' souhlasila rychle Nettie a znovu se ke mně naklonila.
'Trpělivost,' varovala ji brunetka. 'Tohohle si chci nechat.'
Nettie se zamračila; zdála se otrávená.
'Měla bys to radši udělat ty, Mario,' promluvila znovu ta vyšší blondýnka. 'Jestli je pro tebe důležitý. Já jich vždycky zabiju dvakrát víc, než kolik mi jich zůstane.'
'Ano, já to udělám,' souhlasila Maria. 'Tenhle se mi vážně líbí. Odveď Nettie pryč, ano? Nechce se mi krýt si záda, když se potřebuji soustředit.'
Vlasy na zátylku mi vstávaly, ačkoliv jsem ani za mák nerozuměl ničemu, co ta krásná stvoření říkala. Moje instinkty mi napověděly, že mi hrozí nebezpečí, že to ten anděl myslel vážně, když mluvil o zabíjení, ale úsudek převládl nad instinkty. Neučili mě bát se žen, ale chránit je.
'Pojďme lovit,' souhlasila nadšeně Nettie a vzala tu vysokou dívku za ruku. Otočily se - byly tak půvabné! A utíkaly k městu. Zdálo se, jako by skoro letěly, tak byly rychlé - bílé šaty za nimi vlály jako křídla. V úžasu jsem zamrkal, a byly pryč.
Otočil jsem se a podíval se na Mariu, která si mě zvědavě prohlížela.
Nikdy v životě jsem nebyl pověrčivý. Do té chvíle jsem nikdy nevěřil na duchy a podobné nesmysly. Najednou jsem si nebyl jistý.
'Jak se jmenuješ, vojáku?' zeptala se mě Maria.
'Major Jasper Whitlock, slečno,' zakoktal jsem. Nedokázal jsem být nezdvořilý k ženě, i když byla duch.
'Opravdu doufám, že to přežiješ, Jaspere,' řekla jemným hlasem. 'Cítím k tobě náklonnost.'
Přistoupila o krok blíž a naklonila hlavu, jako kdyby mě chtěla políbit. Stál jsem jako přimrazený na místě, ačkoliv moje instinkty na mě křičely, abych utíkal."
Jasper se odmlčel, jeho obličej byl zamyšlený. "O pár dní později," řekl nakonec, a já jsem si nebyla jistá, jestli zkrátil svůj příběh kvůli mně, nebo v reakci na napětí, které vyzařovalo z Edwarda tak silně, že jsem to cítila i já, "jsem byl uveden do nového života.
Jmenovaly se Maria, Nettie a Lucy. Nebyly spolu dlouho - Maria se přidala k ostatním dvěma - všechny tři přežily nedávno prohrané bitvy. Spojily se dohromady čistě z prospěchu. Maria toužila po pomstě a chtěla zpátky svá území. Ty druhé zase chtěly rozšířit svoje… loviště, dalo by se asi říct. Dávaly dohromady armádu a šly na to opatrněji, než bylo běžné. Byl to Mariin nápad. Chtěla lepší, silnější armádu, a tak hledala lidi s určitým potenciálem. Pak těm, které si vybrala, věnovala mnohem více pozornosti, dala jim lepší trénink, než se kdokoliv jiný obtěžoval. Naučila nás bojovat a naučila nás jak postupovat, aby nás lidé neodhalili. Když jsme si vedli dobře, byli jsme odměněni…"
Odmlčel se, znovu něco vypustil.
"Ale měla naspěch. Věděla, že ta obrovská síla novorozených začíná po roce vyprchávat, a chtěla jednat, dokud jsme silní.
Bylo nás šest, když jsme vstoupili do Mariiny skupiny. Během čtrnácti dnů přidala čtyři další. Všichni jsme byli muži - Maria chtěla vojáky - a to situaci trochu ztěžovalo, protože dalo hodně práce udržet nás, abychom se neprali mezi sebou. Své první bitvy jsem bojoval proti novým kamarádům ve zbrani. Byl jsem rychlejší než ostatní, lepší v soubojích. Maria ze mě měla radost, ačkoliv mi trochu vyčítala, že musí nahrazovat ty, které jsem zničil. Byl jsem často odměňován, a tím moje síla narůstala.
Maria uměla dobře odhadnout charakter. Rozhodla se dát mi ostatní na starost - jako kdybych byl povýšen. Přesně to vyhovovalo mé nátuře. Ztráty se dramaticky snížily a náš počet se rozrostl a pak se stabilně udržoval asi na dvaceti.
To bylo vysoké číslo na to, že jsme žili v době, kdy si všichni dávali pozor. Moje schopnost ovládat emoční atmosféru kolem sebe, která se až teď začala projevovat, byla nesmírně účinná. Brzy jsme začali spolupracovat tak, jak ještě nikdy předtím novorození upíři nespolupracovali. Dokonce i Maria, Nettie a Lucy spolu dokázaly lépe vycházet.
Maria si mě dost oblíbila - začala na mně záviset. A já jsem ji svým způsobem zbožňoval. Neměl jsem ponětí, že existuje možnost žít jinak. Maria nám řekla, že takhle to prostě chodí, a my jsme tomu věřili.
Požádala mě, abych jí dal vědět, až budu se svými bratry připraven k boji. Snažil jsem se, seč mi síly stačily, abych se jí zavděčil. Nakonec jsem dal dohromady armádu třiadvaceti neuvěřitelně silných nových upírů, organizovaných a vycvičených, že se jim nikdo nevyrovnal. Maria byla nadšená.
Přikradli jsme se k Monterrey, jejímu bývalému domovu, a ona nás vypustila na své nepřátele. Ti měli tehdy jenom devět novorozených a jeden pár starších upírů, kteří je řídili. Zlikvidovat je byla hračka, Maria tomu ani nedokázala uvěřit, a přitom jsme ztratili jenom čtyři svoje druhy. Bylo to neslýchané vítězství.
A byli jsme dobře vycvičení. Provedli jsme to tak, že si toho nikdo nevšiml. V městě se měnilo velení, a nikdo z lidí o tom ani netušil.
Po tom úspěchu Mariina chtivost vzrostla. Netrvalo dlouho a začala se poohlížet po jiných městech. Během toho prvního roku ovládla většinu Texasu a severní Mexiko. Pak přišli z Jihu další, kteří ji chtěli vytlačit."
Přejel si dvěma prsty po slabém vzoru jizev na paži.
"Boje byly úporné. Mnozí se začali obávat, že se Volturiovi vrátí. Těch prvních osmnáct měsíců přežil jediný voják z mých původních třiadvaceti. Vyhrávali jsme i prohrávali. Nakonec se proti Marie obrátily i Nettie a Lucy - ale nad těmi jsme vyhráli.
Dokázali jsme se s Mariou v Monterrey udržet. Situace se trochu uklidnila, ačkoliv boje pokračovaly. Dobyvatelské plány skomíraly; teď šlo hlavně o odplatu a krevní mstu. Bylo mnoho těch, kteří ztratili svoje partnery, a to je něco, co našinec nikdy neodpouští…
My s Mariou jsme si vždycky drželi v pohotovosti asi tak tucet novorozených. Znamenali pro nás málo - byli to pěšáci, kterých jsme se zbavovali, když jsme je už nepotřebovali. Jakmile přestali být užiteční, prostě jsme je zlikvidovali. Můj život pokračoval ve stále stejném koloběhu násilí, a roky ubíhaly. Začalo se mi to silně zajídat dávno předtím, než se všechno změnilo…
O několik desetiletí později jsem si vytvořil přátelský vztah s jedním novorozeným, který zůstal užitečný a navzdory chabé pravděpodobnosti přežil první tři roky. Jmenoval se Peter. Měl jsem Petera rád; byl… civilizovaný - to je asi to správné slovo. Neliboval si v boji, i když v něm vynikal.
Jeho povinností bylo starat se o novorozené - měl je hlídat a dávat na ně pozor - jako na děti, dalo by se říct. Byla to práce na plný úvazek.
A pak nadešel čas provést další čistku. Novorození ztráceli svou sílu; měli být nahrazeni. Peter mi měl pomoct se jich zbavit. Brali jsme je stranou jednotlivě, chápeš, jednoho po druhém… Byla to vždycky velmi dlouhá noc. Peter se mě tentokrát snažil přesvědčit, že někteří z nich jsou slibní do budoucna, ale Maria vydala instrukce, abychom se zbavili všech. Peterovy návrhy jsem odmítl.
Byli jsme asi v polovině a já jsem cítil, že je to pro Petera strašně těžké. Rozmýšlel jsem se, jestli ho nemám poslat pryč a dokončit to sám, když jsem povolal další oběť. K mému překvapení se Peter najednou rozhněval a zuřil. Snažil jsem se přijít na to, co má jeho nálada asi znamenat - byl dobrý bojovník, ale mně se nikdy nemohl vyrovnat.
Ta další oběť, kterou jsem povolal, byla žena, zrovna překročila hranici jednoho roku. Jmenovala se Charlotte. Jeho nálada se změnila, když se objevila tato žena, a to ho prozradilo. Vykřikl na ni, aby utíkala, a sám se za ní vydal jako blesk. Mohl jsem je pronásledovat, ale neudělal jsem to. Cítil jsem… nechuť ho zničit.
Maria se na mě kvůli tomu hněvala…
O pět let později si pro mě Peter přišel. Ke svému příchodu si vybral dobrý den.
Maria nechápala, proč se můj psychický stav stále zhoršuje. Sama nikdy nepocítila ani na okamžik depresi, a já jsem dumal nad tím, proč jsem jiný. Začínal jsem si všímat změny v jejích pocitech, když byla se mnou - někdy mívala strach… a cítil jsem z její strany i zášť - stejné pocity, které mě předem varovaly, když udeřily Nettie a Lucy. Když se Peter vrátil, chystal jsem se zničit svého jediného spojence, jádro své existence.
Peter mi vyprávěl o svém novém životě s Charlottou, vyprávěl mi o možnostech, o jakých se mi nikdy ani nesnilo. Říkal, že za pět let nesvedli jedinou bitvu, ačkoliv na severu potkali mnoho dalších. Dalších, kteří spolu dokázali vycházet bez neustálých svárů.
Stačil jediný rozhovor, aby mě přesvědčil. Byl jsem připravený odejít a docela se mi ulevilo, že nebudu muset Mariu zabít. Byl jsem jejím společníkem stejně dlouho, jako jsou spolu Carlisle s Edwardem, ale pouto mezi námi nebylo nikdy ani zdaleka tak silné. Když žiješ jenom pro boj, pro krev, tak vztahy, které si vytváříš, jsou slabé a je snadné je rozbít. Odešel jsem, ani jsem se neohlédl.
Pár let jsem cestoval s Peterem a Charlottou a učil se, jaké to je žít v tomhle novém, poklidnějším světě. Ale deprese neodeznívala. Nechápal jsem, co to se mnou je, dokud si Peter nevšiml, že se to zhorší pokaždé, když se vrátím z lovu.
Přemýšlel jsem nad tím. Za tolik let zabíjení a krveprolévání jsem ztratil téměř veškerou svou lidskost. Byl jsem nepochybně noční můra, stvůra nejhoršího ražení. Přesto pokaždé, když jsem našel další lidskou oběť, cítil jsem slabé bodnutí vzpomínky na ten původní život. Když jsem se díval, jak vykulí oči v údivu nad mou krásou, viděl jsem v duchu Mariu a ty druhé dvě a vybavilo se mi, jak jsem je vnímal tu poslední noc, kdy jsem ještě byl Jasper Whitlock. Bylo to pro mě silnější - tahle vypůjčená paměť - než pro kohokoliv jiného, protože jsem dokázal cítit všechno, co cítila má kořist. A když jsem je zabíjel, prožíval jsem jejich emoce.
Na vlastní zkušenost jsi poznala, jak dokážu emocemi lidí kolem sebe manipulovat, Bello, ale nevím, jestli si uvědomuješ, jak pocity v místnosti zasahují mě. Prožívám každý den v ovzduší emocí. Během prvního století svého života jsem žil ve světě krvelačné pomsty. Mým stálým společníkem byla nenávist. To trochu polevilo, když jsem opustil Mariu, ale stále jsem musel prožívat hrůzu a strach své kořisti.
Začalo to být příliš.
Deprese se zhoršila a já jsem od Petera a Charlotty utekl. I když byli civilizovaní, necítili tu samou averzi jako já. Oni chtěli jenom mír bez boje. Já jsem měl po krk všeho zabíjení - zabíjení kohokoliv, i obyčejných smrtelníků.
Přesto jsem s tím nemohl přestat. Jakou jsem měl jinou možnost? Snažil jsem se nezabíjet tak často, ale pak moje žízeň příliš narostla a já jsem to nevydržel. Po století okamžitého ukájení mi sebeovládání najednou připadalo… jako výzva. Stále v tom nejsem dokonalý."
Jasper byl zabraný do příběhu stejně jako já. Překvapilo mě, když jeho zasmušilý výraz přešel do poklidného úsměvu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cathy --->Tvoje SB♥ Cathy --->Tvoje SB♥ | Web | 20. února 2009 v 17:52 | Reagovat

Tuhle část zbožňuju...xD Zvlášť teda tu, co přijde, jak poprvé potká Alici...:)))

2 SnarlEcho SnarlEcho | Web | 20. února 2009 v 18:20 | Reagovat

jojo to znám je úžasný, že sem všechno dáváš :):) jsi mooc dobrá!

3 Katie & Amee - SB Katie & Amee - SB | Web | 21. února 2009 v 13:09 | Reagovat

Suprovej příběh...

4 Adina → Aff Adina → Aff | E-mail | Web | 25. dubna 2009 v 14:12 | Reagovat

Já jsem to četla.. ;) a je to vážně skvělý příběh.. Stephanie má vůbec všechny příběhy propracované.. dává si záležet na všech detailech :D Možní i proto se mi ta knížka líbí.. vlastně všechny knížky... prostě to není jen holý příběh, ale je se tam nad čím zamyslet a nad čím pouvažovat ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama